novinky

O co tady jde?

Před prvním setkáním Klubu nám došla jedna důležitá věc – že bychom měli říct víc k tomu, proč jsme se rozhodli Klub založit, v čem je jádro našeho nápadu. Někteří z vás jste totiž v očekáváních stran toho, co se bude dít, byli vcelku opatrní. Pokusili jsme se o to tedy pěkně osobně – a zde tedy ve stručnosti shrnu něco z těch našich úvodních monologů.

Jak to má vypadat?

Klub by měl fungovat jako velmi neformální, otevřená, povídavá platforma. Lidé by se tu měli potkávat, mluvit, poslouchat. Formáty jednotlivých akcí nechceme zbytečně sešněrovávat a předepisovat. Někdy dorazí host, který promluví o svém tématu – a pak si s ním či s ní budeme dál povídat. Jindy bude někdo z vás mluvit o své práci, o svém textu, o svém projektu – a zas si pak o tom budeme povídat. Přírodovědná sekce vyrazí se svým hostem na „čučku“ do laboratoře – a pak, ano, pak si zas povídat. (A mluvilo se i možnosti vypravit se na výlet. Na výletech se dobře povídá.) Vtip je patrně v tom, že večer je pak dál otevřený právě té neformální interakci, o které mluvil pan prorektor Dvořák.

Jisté je, že jednoduše uvidíme, jestli to ožije vlastním životem, vlastní energií. A první setkání naznačilo, že to může fungovat dobře.

Proč to děláme?

Motivací je vícero a vzájemně se prolínají, ale spojuje je jedno. Chceme vytvořit živoucí společenství, které propojí lidi s podobným zájmem. Lidi se zájmem o vědu a výzkum, a to napříč různými oborovými představami o tom, jak mají patřičná věda a patřičný výzkum vypadat.

Osobně jsem něco takového jako student magistra a doktorátu intenzivně zakusil – s partou přátel z mediálních studií a ze sociologie, s nimiž jsme vydávali odborně-popularizační časopis. A vím, že to bylo něco, co pro mě bylo velmi, velmi formativní. Nebýt „klubu“ kolem Revue pro média, patrně by ve mně ta chuť jít dál rostla jen velmi opatrně, protože bych jaksi neměl s kým ji sdílet.

Zároveň mám kolem sebe nemálo kolegů a přátel, kteří s tou svou chutí „dělat vědu“ byli ukrutně sami – a povětšinou ani doktorské studium jim osamocení příliš nepomohlo překonat. Což je škoda. Věda totiž nemusí být osamělým během.

A další motivace?

K tomu, co by náš Klub měl přinášet, jsem si během schůzek s Janou Posltovou a Borisem Rafailovem v bodech nadrápal:

  • Vědět, že to baví a zajímá i druhé a dát tomu zájmu šanci pěkně vyklíčit a uzrát. (Člověk často tápe už ohledně toho, jak má vypadat ten „správný zájem“. A jestli ho vůbec má. To je normální.)
  • V té mase studentů je snadné být sám. Studenti se často neznají se spolužáky z ročníku.
  • Přitáhněme introverty – ti snadno zůstanou skrytí, i když bývají tak zajímaví…
  • Je dobře, když se studenti potkávají s učiteli / výzkumníky / vědci i za hranicemi přednášek a konzultačních hodin. Protože je to inspirativní a motivující. Pro obě strany.
  • Překročme bariéry mezi obory. Oborová sebestřednost je slepá a legrační.
  • Buďme zdravě „elitní“, ale nebuďme uzavření. Pokud to někoho zajímá, nesmí se bát prostě přijít.
  • Zůstaňme neformální, jak jen to jde.

Trošku jsme se při hledání toho „správného tvaru“, který by Klub měl mít, zasekli u toho, co znamená ono „elitní“. Nezní to špatně? Neodradí to? Není to zavádějící?

To jsou otázky, které se nepřímo odrážely v nevyhnutelném dotazu, jak že jsme studenty do Klubu vybírali. Určitě bychom nechtěli, aby tu ono „elitní“ jakkoli zavánělo hloupým a nadutým elitářstvím. A už vůbec ne elitářstvím placatě založeným na nějakém hrůzně skoroobjektivním „dokladu výkonu“ (jakým je třeba studijní prospěch). Nakonec jsme se shodli na tom, že „elitní“ pro nás znamená výlučný ve smyslu toho zvláštního, z našeho pohledu hezky nadstandardního a netypického zájmu o to, co ve svém oboru děláte nebo dělat možná chcete. Tím, co vás do Klubu nominuje, tak je v první řadě a především vaše podezření, že vás věda asi opravdu baví.

V rovině komunikace je to asi jasné. Klub je zkrátka klub. Nejde, slovy prorektora Dvořáka, o umrtvující schůzi výboru ROH. Některé z vás nicméně poněkud vyděsila zjevně formální potřeba zapsat se do prezenční listiny a naše prosba, abyste absolvovali alespoň 70 % akcí. Nelekejte se toho – to je jediná formalita, kterou jsme si na sebe ušili. (A je daná tím, že nás univerzita do startu podpořila financemi z grantu OPVK, díky nimž můžeme zaplatit počáteční náklady a hosty.) Berte to prostě právě jako prosbu – když se do listiny zapíšete a když přijdete na těch 70 % setkání, pomůžete Klubu „naplnit projektové indikátory“, a tedy spokojeně a v klidu žít se srovnanými účty.

Jakub Macek

09:56